Světem se psem #1 – Karlštejn a lomy Mořina

Je to více jak rok od tohoto výletu, ale nikdy se tipy na poznávání naší krásné země nehodily více než teď! Dlouho jsem plánovala procházku z Karlštejna na lomy v Mořině a nikomu z mého okolí se nechtělo se přidat. Já zase nechtěla absolvovat cca 15 km vcelku náročné cesty samotná, a tak mě napadlo vytvořit veřejnou událost a pozvat lidi z mé FB skupiny Cestování se psem. Nikdy by mě nenapadlo, jak velký úspěch to bude mít a kolik se nás nakonec sejde! Psů bylo napočítáno cca 18, což byla opravdu obrovská parta. Lidí se samozřejmě sešlo ještě víc, ty jsme ani nepočítali. Podotýkám, že pro mě byli všichni tito lidé naprosto cizí, což pro mě, jakožto člověka, který má občas problém jít mezi cizí lidi sám (i když to už teď taky není pravda), byla dost velká výzva.

Nevybrala jsem tedy nejlepší datum na takový výlet. Vyrazili jsme 6.1.2019 a po propršeném dni byla cesta pořádně rozbahněná. Ale to předbíhám. S některými “účastníky zájezdu” jsem se sešla již na vlakovém nádraží, další na nás čekali na místě. Ze zastávky Karlštejn jsme vyrazili k hradu, kde jsme byli překvapivě příliš brzy a na otevření nádvoří jsme si chvíli počkali. (No jo, to jsem úplně nevychytala. :-)) Na Karlštejně psi jinam, než na nádvoří hradu nemohou, ale když už tam jste, tak je přeci škoda jeho návštěvu vynechat. Tady jsme se tedy na chvíli zastavili, pokochali se, mě opět překvapilo, jak je to nádherný hrad, koupili jsme si něco malého v místním stánku, a mohli jsme konečně vyrazit směrem k lomům.

Čekáme před Karlštejnem, až nám otevřou nádvoří.

Od hradu jsme se vydali po červené turistické stezce k rozcestí u dubu Sedmi bratří. Zde jsme se napojili na žlutou turistickou stezku, které jsme se drželi až do vsi Mořina. Naší první zastávkou byl lom Malá Amerika. Celá cesta sem je do kopce, ale upřímně, čekala jsem to o něco horší. Možná mi pomohlo to, že jsem měla sedák a Keny – motivovaný velikou skupinou před ním – celou dobu krásně tahal. Z Malé Ameriky jsem byla naprosto nadšená. To jsem ještě nevěděla, že se mi bude líbit ze všech lomů úplně nejvíc. Na chvilku jsme se tu zastavili a proběhla hromadná fotografie všech účastníků.

Ceny s novými kámoškami u lomu Malá Amerika.

Z Malé Ameriky jsme se vydali již po rovince mezi poli směrem k lomu Mexiko. Ale byla to zrádná past! Čekal nás sestup z kopce po poli a o to horší výšlap do kopce lesem. On by ten výšlap nebyl asi tak hrozný, kdyby nebyla cesta tak šíleným způsobem rozbahněná. Já mám navíc zimní pohorky, které sice skvěle drží teplo a vlhkost, ale na bahně a ledu šíleně kloužou. Takže jsem se musela přidržovat stromů, abych vůbec někam došla, a z Mexika jsem nakonec viděla jen velmi málo, protože v cestě kolem něj byly takové brázdy, že jsem se bála, abychom dolů nežuchli. Tady mě taky čekal nejhorší úsek do strmého kopečku, kde nebylo jakých stromů se přidržet a při každém šlápnutí jsem se svezla zpět dolů. Vyřešili jsme to tak, že lidi nahoře volali na Kenyho a povzbuzovali ho, a ten mě nakonec nahoru skvěle vytáhl, abych to nemusela lézt po čtyřech.

Teď už nás čekala příjemnější cesta po rovince k lomu Velká Amerika. Na neoplocené vyhlídky jsem si příliš netroufala, a tak jsem ji v celé její kráse viděla až za plotem. A takto mi to vyhovovalo – lepší, než abychom někam spadli. 🙂 Tento lom mě tolik nezaujal, spíše mě zklamal, a to ne tak kvůli němu samotnému, ale kvůli okolí, které není vůbec hezké. No nevadí, na svém pomyslném checklistu míst, která jsem chtěla navštívit, jsem měla splněno, a jinak to byl tento výlet prostě skvělý zážitek.

Z Velké Ameriky jsme sešli z kopce (což bylo snad horší než do kopce) do obce Mořina, odkud jsme se po modré stezce – což je silnice, na které však není nijak velký provoz – došli opět k Dubu Sedmi bratří. Tady jsme si dali krátkou zastávku na občerstvení, a pak jsme po silnici prošli pod Karlštejnem (z tohoto pohledu je podle mě úplně nejkrásnější!), a výlet zakončili opět na vlakové zastávce. Domů jsme jeli oba totálně vyčerpaní, ale plní zážitků a příjemných nových setkání. Celkem jsme ušli něco málo přes 14 kilometrů. (Klasicky jsem na začátku zapomněla zapnout Aktivitu na hodinkách, takže to nevím přesně.)

Karlštejn z toho nejkrásnějšího pohledu.

PS: Protože jsem pako, táhla jsem s sebou sice těžký foťák, ale zapomněla doma kartu. Takže jsem se zatížila úplně zbytečně a domů jsem si odvezla jen pár mobilovek. 😀

Celé album najdete na našem Facebooku!
Přesnou trasu jsem si vytvořila díky skvěle zpracovaným turistickým stezkám na Mapy.cz – stačí kliknout na tento text a můžete si ji projít přesně jako my. 🙂

Napsat komentář